Výstavu Rozlomená doba 1908–1928 tvoří dvanáct tématických celků

Osamělé já

V letech 1908–1910 probíhal v umění významný proces vnitřního sebezpytování a otevírání se. Nosným žánrem se stal autoportrét a portrét jako výraz do sebe zahleděných stavů, vyjevujících skryté stránky psychiky. Vzněty expresionismu a fauvismu vyjadřovaly pocity moderního člověka: osamění, egocentrismus, sexualitu a narcismus.

Očista

Protiváhu k autoportrétu představovalo znázornění ženských a mužských aktů ve volné přírodě, soustředěné v námětu koupání, jenž se výrazně prosadil ve středoevropském umění v letech 1909–1913. Jeho široký rozliv podnítil Paul Cézanne, který byl krátce po své smrti v roce 1906 jednoznačně prohlášen za „otce moderního malířství“.

Osudová gravitace

Mezi bolestným znázorněním sama sebe a odosobněným znázorněním druhého v podobě aktu, se rozevírala oblast duše, jež do výtvarného umění vnesla zájem o narativní námět. Umělci byli silně přitahováni filosofy, zejména Arthurem Schopenhauerem a Friedrichem Nietzschem a psychologickými romány Fjodora Michajloviče Dostojevského či hrami Henrika Ibsena.

Řád forem

Rok 1912 byl zásadní pro rozvoj kubismu a jeho rozšíření po mnoha městech střední Evropy. Rychle zastínil fauvismus a expresionismus. Z vývojového hlediska byl dobovými autory považován za poslední a nejdůležitější novinku, v jejíchž intencích by se mělo tvořit. Střední Evropa byla pro přijetí kubismu připravena po umělecké i institucionální stránce.

Boje

První světové války přinesla podstatný předěl v osobních životech umělců, z nichž mnozí museli narukovat. Přestože činnost výtvarných umělců, nasazených na frontě, byla utlumena, někteří z nich bezprostředně nebo jen s mírným odstupem kresebně zaznamenávali scény ze zákopů.

Člověk, město a stroj

Obnova moderního umění po roce 1918 probíhala ve znamení města a továrny. Průmyslová civilizace byla protežována na úkor venkova. Doznívající expresionismus, kubismus a futurismus odmítala mladší generace, hlásící se ke konstruktivismu. Předváleční zástupci moderního umění byli považováni téměř za „klasiky“, jejichž další vývoj po roce 1918 zpochybňovali mladší autoři přicházející s ostrými proklamacemi o stavbě nového světa a nutnosti překonat všechny předválečné ismy.

Lidé Slunce

Protipól k pocitům odcizení přinášela představa vzniku nového člověka, ocitajícího se na prahu nadcházející obrody humanismu. Vycházela ze vztahu ke slunci jako odvěkému zdroji života a energie. Na jedné straně stál Nový Adam a Nová Eva z Čapkovy hry RUR, roboti s lidskými vlastnostmi, na straně druhé se nacházeli první lidé na pomyslném úsvitu dějin, zastupovaní tančící či souložící dvojicí muže a ženy. Umělecké dílo shrnovalo představy o novém založení světa.

Analogie přírody

Na cestě k přijetí abstraktního výrazu stála překážka – napodobení přírody. Moderní umění ji mělo překročit, aby dospělo ke své čistotě. Velkým protihráčem nepředmětného umění se ale staly abstraktní plány syntetického kubismu. Před moderním uměním se tak během dvacátých let otevřely tři cesty: syntetický kubismus představoval střední možnost mezi abstrakcí a surrealismem. Stal se z něj nakonec hlavní směr modernismu.

Otevřený projekt

Po Říjnové revoluci v roce 1917 avantgarda svůj program vysloveně provazovala s komunistickými ideály a snahami o vybudování nového státního útvaru podle sovětského vzoru. Konstruktivismus se objevil ve všech středoevropských uměleckých střediscích jako obecně přijímaný jazyk levicového světonázoru. Abstraktní umění se tak po roce 1918 stalo díky konstruktivismu zdrojem budování nového světa.

Výzkumy

Na začátku dvacátých let vyhlásili nejprůraznější představitelé avantgardy konec umění v podobě závěsných obrazů a soch. Navrhovali nové možnosti, odpovídající modernímu životu, současným technologiím a požadavku sociální dostupnosti umělecké tvorby. Obraceli se ke strojové výrobě, za jejíž příklad uváděli tiskařský stroj, fotoaparát, filmovou kameru, promítací přístroj.

Optická řeč

Mezi obory, na něž kladla avantgarda od poloviny dvacátých let zvláštní důraz, vynikala typografie sjednocující různorodé příspěvky do kompozičně propracovaného celku. Moderní publikace musela být přitažlivá a vizuálně sdělná, srozumitelná každému čtenáři. K dosažení takového účinku pomáhaly nejjednodušší výtvarné prvky, optické signály, sloužící jako mezinárodní jazyk, schopný vyjádřit charakter současné doby.

Sdílený svět

Nástup mladé, radikálně naladěné umělecké generace, jež se ve středoevropských městech prosadila na začátku dvacátých let, s sebou přinesl vlnu nových uměleckých časopisů. O jejich vznik se většinou zasloužily výrazné osobnosti, které dokázaly inspirovat a někdy také programově usměrnit skupinové hnutí svých vrstevníků.